Radosti 1. - Hlavně pozitivně:)

Tak já se s váma taky podělím o radosti:) Tak já mám radost, že ač je zima a mrzne, a já v tomhletom ošklivém, vlezlém, nepříjemném počasí, kdy mám marodnou dceru samotnou doma (mám o ni strach) a musím uspávat Hyndu v kočáru po poli neustále sem a tam zmrzlá jak rampouch, kdy každou chvíli spadne korbička kočárku vzad tak, že to H probudí, tak přesto všechno mám taky radost. Já mám radost, že když na téhle nepříjemné ranní povinné procházce vjedu do hovna, tak že je zmrzlé a lehce ho z kolečka odloupnu:)

A taky mám radost z návštěvy u naší paní zubařky, neboť ačkoli jsem tam k ní šla pro to, že mě bolely dva zuby, tak na nich prý žádné kazy nemám, ale vyvrtala mně jiný zub, který mě sice nebolel, ale mám radost, protože mi na to dala slevu. Blbé je, že stále nemůžu teplé, studené, sladké na ty dva zuby, co žádné kazy nemají, ale tím si tu radost z té slevy kazit nebudu.

Kolik těch prstů asi mám?

Hrály jsme šipkovanou. Jeden z úkolů bylo říct, kolik má prstíků.

Kolik máš prstíků na jedné ruce?
Pět.

Správně a na druhé?
Pět.

Kolik máš všech prstíků na ruce?
(Probíhá pečlivé sledování obou rukou)
Dvanáct.

Opravdu dvanáct?
(Probíhá pečlivé sledování obou rukou)
Teda ne - třináct.

Zkus to přepočítat ještě jednou.
(a pomáhám ji ukazovat prstíky)
Deset.

Správně. A kolik máš prstíků na nahou?
(koukne dolu na zimní botky)
Nevim.

Je jich stejně jako na rukou?
Jo.

Tak kolik jich máš?
(Probíhá pečlivé sledování obou rukou)
Osm.

A na který ruce máš o dva prstíky míň?
Deset.

Je holt po mně :) Nedá se nic dělat :) Není se čemu divit, že ji to nejde spočítat.

PS: Pamatuju si, že na pětileté prohlídce měla ukázat na rukou, do kolika umí počítat. Ukázala do deseti a když je postupně počítala, vyšlo jí stejně osm. To chtěla co nejrychleji předvést, jak pěkně to umí, až ji z toho dva prstíky utekly než stihla říct číslo:) Tak pak to má holka s těma počtama těžký...

Dobrý den

Uspávám Hynečka v kočárku jdouc po polní pěšině. Z dálky vidím dvě paní a už mi to šrotuje - kam uhnout, abych je nemusela pozdravit (to není projev neslušnosti, ale když už má Hyneček škvírečky místo očíček, tak by ho můj pozdrav probudil). Obracím se a prchám pěšinou dolů, ale v tom proti mě vyrazí paní s pejskem. "Dobrý den, ten Vám ale vyrostl!" Dere se mi do kočáru. No nic, jde se uspávat dál. Dojedu dolů, Hyneček má už zase škvírečky, ale v tom začne couvat traktor a ozve se pípání - Hyneček sebou škubne. Hmmmm. To už rovnou můžu cestou zase zpět nahoru pozdravit ty dvě paní - "Dobrý den". Usmějeme se na sebe. A za ní další paní. A jdu směrem dolů. Za chvíli za mnou vtipně slyším "Betynko, musíš být potichu, abys nevzbudila miminko". To se vrací paní z procházky. Ani mě to moc nerozčiluje, protože Hyneček je hodně unaven a jsem přesvědčena, že usne každou vteřinou. Stmívá se. Začíná foukat a posléze pršet. Musím ještě chvilku vydržet. Klepu se zimou, ale chci mít jistotu uspaného Hynečka. Prima, jde se domů, říkám si. "Tak a teď ještě pět koleček po poli" Slyším křičet tatínka dvojčátek (údajně bývalý mistr ČR v boxu), který své děti tvrdě trénuje. Křičí na svého syna: "Musíš to dát pod 4minuty 50! Jinak jsi baba! Pozor na tu paní s kočárkem, ať ji neporazíš!" Jeho syn udělal v kuse pět koleček za hlasitého povzbuzovanání svého otce. "Prima, 4 minuty 04, jsi dobrej, tak se pojď napít a pak si dáš 4 kolečka" UGH! Říkám si já. Ale Hyneček, zdá se, už spí tvrdě, a tak jdu směrem domů - dole mě ten tatík povídá svým hlasitým bodrým hlasem "Taky ten váš kluk má rád terény, co?" Musím se, ač nerada, usmát a odpovídám: "Ano terény a ticho, to je jeho" Hynek na mě otevře jedno oko, ale ustojí to. Uleví se mi. Jdu dál, teď jen otevřít branku a aby v tom větru sebou nepraštila. "Jano, počkej!" Volá na mě soused. "Teď jsem uspala, vydrž". "Já jsem ti jen chtěl říct, že si holky u nás pěkně hrají a že tě viděly z okna jak uspáváš, když pršelo". Nechala jsem Hynečka před barákem ať si pláče a šla se přiobléknout. Pěšina. Nahoru. Dolů. Hynečkův úsměv. Nahoru. Dolů. Dobrý. Spí. Parkuju Hynečka před barákem. Manžel za barákem řeže. Jdou kolem sousedi z bývalého bytu. "Dobrý den". "Dobrý den", šeptám v odpověď. "Dobrý den", opakují sousedi. "Dobrý den, znovu šeptám a spěchám k vrátkům, abych jim vysvětlila, že Hyneček právě usnul. "Dobrý den", zas sousedi, "tak jakpak Vám roste?" Opakují hlasitě - asi se někde dověděli, že jsem po porodu špatně slyšela....

Moje, nedám :)

Děkujeme za krásné dárečky, které se hnedka staly velmi oblíbenými.

Tak tahle je stará

Tato fotka je opravdu už starší... Několik let. To jsme tehdá kdesi zakládali skalku - dneska už je to rozrostlé do krásy a dokonce tam sedí pod (myslím) javorem trpaslík:)

Co je skutečné?

Jak těžké musí být pro dnešní děti rozlišit co je skutečné a co nikoli!
Dneska se mě ptala Týna u sledování losování, jak tam ten mužíček lítá na žlutých koulích:
Ten pán se musí asi strašně moc držet nohama, že jo? :)

Hádejte, kde jsme byli?

 Už tušíte, že? Někteří byli fantastičtí, nekteří i drželi český rekord v žonglování...

....někteří se usmívali při vystoupení na celou galerii....

 ... někteří ale neskrývali (mimo vystoupení) zřejmě zklamání nad politování hodnou návštěvností...

... někteří byli již starší, přesto věkový průměr těch, co vystupovali, bude průměrný, nejmladšímu členu týmu bylo totiž pouhých 5 let (a nejmladšímu zvířátku - lvíčátku 1 měsíc)... 

... a konečně - někteří artisté byli češi, jiní poláci, italové, rakušané a jednoho znala Týna dokonce z pořadu Cirkus cirkus, kde soutěží ti nejlepší mezi cirkusáky! (Pokud si ho tedy nespletla, ale protože to hlásila zrovna u věhlasného Pepi Wertheima, tak je to dost možné).

Všichni účinkující jeli, přes to, že bylo v manéži pouze kolem 50ti lidí, na plné pecky s obdivuhodnou výdrží.

A já tu jejich výdrž a úsměv na rtech obdivuji a obdivuji také našeho malého Hynečka, kterému se tam vůbec nelíbilo a tak i jemu patří naše dnešní velké - děkujeme za výdrž!